Nuzarov byla obec s převahou obyvatel německé národnosti, kteří byli v padesátých letech minulého století odsunuti. Bohužel se nepodařilo najít, ani se popřípadě spojit s někým, kdo v obci žil, či by byl příbuzný s některým z bývalých obyvatel. V obci Postřekov se podařilo najít a zkontaktovat několik pamětníků^*, kteří byli ochotni věnovat chvilku času a odpovědět na otázky týkající se této zaniklé obce. Jejich vzpomínky na Nuzarov jsou uvedeny níže.

Helena Weberová, 93 let

„Jako malé dítě jsem se do Nuzarova vůbec nedostala. Od Postřekova to bylo pěšky pro mě, jako malou holku, docela kus, a ani jsem vlastně neměla důvod tuto vesnici navštívit. A i potom, když jsem byla starší – to už jsem v plném zapřažení pracovala na statku v Kramolíně (pozn. autora: Nový Kramolín) od rána do večera. A po těch úmorných dnech nebyla ani chuť vyrazit na dlouhé špacíry. Doma jsem měla rodinu, děti. Nebyl prostě čas, chuť ani důvod.“

Václav Volfík, 90 let

„Nuzarovem jsem projížděl při okruhu, který jsme jezdili s kamarádem v zimě na běžkách. Byla to tichá vesnice, nepomatuji si ani, žeby tam byla nějaká hospůdka. Jen jedna zima mi utkvěla v hlavě. To už byli mladíci odvedeni na vojnu, jen báby a dědci tam zůstali. Už docela unavení, cestou domů, jsme projížděli Nuzarovem, zastavili jsme se, že si odfrkneme a pojedeme dál. To už tam ale báby vylezly z tepla domova a s nadšením, že si popovídají s “mládím“, a pozvaly nás na čaj. Samozřejmě jsme je neodmítli, to nás ani nenapadlo. O čem jsme si povídali, to už si nepamatuju, ale bylo to příjemné setkání. Až jsme to dopili, tak jsme zase nazuli lyže a frkali to z kopce dolů domů. Pak už si jen pamatuju, že když se obec bourala, tak to, co bylo v dobrém stavu, především teda nějaké trámy, bylo odvezeno do Postřekova a využilo se to ke stavbě rodinných domků “na trávníkách“ a i železniční zastávky.“

„Ještě si vzpomínám, že jako malej kluk jsem chodil do školy s malým Erlem (pozn. autora: příbuzný Erlů z Nuzarova). Tato rodina si mohla ještě před odsunem vybrat, jestli se přestěhuje z Nuzarova do Německa, nebo do Postřekova. I přes to, že neuměli česky, si vybrali Postřekov. Seděl jsem s ním v lavici, byl to pořádný rošťák (smích). Jednou k večeru se procházel lesem, když v tom na něj hajný začal volat: ,,Hände hoch!!“. A co byste řekli, Erl se rozběhl a upaloval domů. Tam sice doběhl, ale ne celej – v zádech plno broků. Několik dní ležel ve stodole na seně a čekal, než to všechno vyhniše, aby mu to mohli vyndat. Když jsem se pak byl zeptat, co mu je, že nechodil do školy, nechtěla mě jeho maminka do baráku vůbec pustit. Asi v domnění, že bych ho naprášil. Ale když jsem jí řekl, jak to je, tak mi za Erlem pustila. Ten mi pak všechno řekl. Asi nejhůř vzpomínal na to, když mu to máma drhla rejžákem, aby mu z toho dostala ten bordel. Po pár letech už se tomu jenom smál.“

Jan Volfík, 83 let

„Já jsem tam v Nuzarově byl už asi den dva po odsunu. Chalupy v hrozným stavu, ale to nám nezabránilo to tam všechno prozkoumat. Lezli jsme po půdách, prolejzali pokoje. Vzhledem k tomu, že si Němci mohli s sebou odvézt jen asi 30 kilo (pozn. autora: dle dokladů 50 kilo), co jsem slyšel, tak tam zůstalo ještě spousty věcí. Ty se ale hned rozfofrovaly. Co mě překvapilo, byl dobytek. Slepice, krávy, všechen dobytek běhal navolno, všude otevřeno. Jenom ty krávy potom svedli do Valtířova. Nu toho jsme hned využili a taky jsme si domů, asi za hodně lacino, přivedli kravku. Říkal jsem jí “nýmfrkoutka“. Do lesa chodila, práci vykonávala dobře. Ta holka se ničeho nebála.“

Marta Volfíková, 77 let

„Nuzarov.. tak tam jsem vůbec nebyla. Vím, že obec existovala, protože se sem k nám do Postřekova potom přivážel materiál na stavbu železniční zastávky a rodinných domků, ale nikdy jsem to tam nenavštívila. Jen pak až můj muž (pozn. autora: manžel Jan Volfík) mě tam vzal na borůvky, ale v tý době už tam nic nebylo, jenom les a zbytky rozvalenin.“